středa 28. listopadu 2012

Report z víkendu v Praze a Plzni: Godspeed You! Black Emperor, Přémo

9. 11. 2012 / Praha - Bunkr parukářka + Scalp, Kruger, Komplex viny
10. 11. 2012 / Plzeň - klub Jam + Tales of error, Scalp, Barrel

Tenhle víkend byl logisticky z mojí strany dost složitej, protože sme sebou táhli Mirandu (štěně), pro kterou sme v Praze sháněli hlídání, aby jí neodešli z koncertů slechy dřív, než mě. Zvířata sou převaděč spojitosti mezi lidma (a ne jen po sedmdesátce) – díky tomu sme se setkali s kámošema, se skterýma bychom se možná jinak neviděli.
 


Všechno zajímavý začíná tradičním pražským blouděním (ne, že by tomu bylo jinde jinak). Není totiž vůbec jednoduchý vytisknout si z internetu podrobnou mapu a návod, kterou vám zašle pořadatel. Nic z toho sme samozřejmě neměli, a tak se Jan Ámos Komenský zase musel točit v hrobě jak kuře na rožni, když sme ze sebe loudili nový nespisovný výrazy (až sprostý slova), nikdy předtím nespatřivší světlo češtiny. Nebudu rači uvádět příklady.
 
Nějakým zázrakem po oslovení několika domorodců nacházíme správnou cestu a můžem sestoupit do prvního kruhu pekla – do bunkru. Tady přebejvaj duše těch, který sou sice ctnostný, ale nepokřtěný… že…
 
Hned vyhledáváme hlídače pro psa (Majda s Dejvem) a pivo. Rozhlížíme se kolem a užíváme si vizáž klubu i zvuk kapel, kterej byl naprosto úchvatně šílenej. Zvuk bicích byl pevnej jako kamen a zvonil jak kostelní zvon. Kytary úchvatně řezaly a s vyblitou přesností nám zabodávaly svoje zvukový meče do našich palic. I když sem žádný kapele moc nedal (spíš sem se věnoval věcem okolo), vim, že všechny spojoval tady ten zvláštní prehistorickej zvuk, asi i nás.

Prostě zvuk bunkru. Dává to nějakou tajuplnou logiku, že bunkry a podobný kapely se přitahujou jak magnet. Nevidim to zdaleka poprvý. My sami sme v jednom zkoušeli a znám lidi, který v jednom bydlili… temnota je ale našla.

Když je po všem, odpočíváme u baru, když v tom za sebou slyším sípavej, drsnej hlas, jak něco nesrozumitelně blábolí. Byl to on – Přéma. Přéma ze Scalp. Přéma ze Scalp v bunkru. Tyvole, čeho já se ještě nedožiju? Hned začal mrtvorodě něco vysvětlovat a v každý druhý větě se vyskytovalo kouzelné slůvko „metal“. Srdce mi plesalo.

Když sme našli i dobrou duši (Lucku), u byl naplánovanej nocleh, vydali sme se čile do hospody (která se nacházela jiným směrem než spaní), a kde byli všichni pokérovaný jak prezidentskej kandidát.

Cesta do spacáku byla dost trnitá. Normálně pětiminutová procházka nám trvala asi hodinu a půl, protože se dost rozcházely názory na nejkratší cestu, na to, koho máme následovat a (ano) taky na to, kam jdeme. Bylo o nás ale královsky postaráno, za což děkujeme všem lidem na bytě.

Druhej den valíme pro cajky do bunkru a projíždíme místní museum. Vynikající expozice musím říct. Některý kompozice s figurínama hraničili z estetickýho hlediska s genialitou. I se šílenstvím.

Před koncertem v Plzni se nabízel absolvovat výživný výlet do přírody, na který sme měli celej boží den. Kvůli nerozhodnosti a vymatlanosti posádky (která velela, že musíme určitě jet do Koněprus, Neumětelů a Suchomastů) sme ovšem nakonec zašli na hodinu do lesa, kam nás vlastně vyhnal Čipan, aby si mohl pospat v autě. Krása.

Do klubu Jam přijíždíme překvapivě brzo a jen čumíme. Nápadně nám to tady připomíná náš multifunkční jihlavskej klub, kterej stojí po punkový stránce za starou belu. Nad barem šála HC Indiáni Plzeň, nad pódiem plakáty Iron Maiden a spol., v programu country Fousband, dechovka Atlas, Karaoke night a punkový večírek. Takováhle nevyhraněnost mě vždycky doháněla k úsměvu (ne zlomyslnýmu), když ale všechno funguje, proč vlastně kurvafix ne?

Příjemnej barman roztáčí pivka a my roztáčíme demenci. Odněkud se přikodrcal Martin (pořadatel… vlastně pořádal i bunkr) a nějaký lidi a Přéma. Přéma vlítl do klubu s lachoutem v paznechtě a začal něco sípat. Řikám mu, že už leje asi od rána, že? On na to, že už od patnácti. Řikám metal. On taky.

Začínaj hrát kapely. Těším se hlavně na Barrel, ale baví mě skoro všichni. Přesvědčivý výkony, proslovy míň. Kotel solidní a všichni vypadají spokojeně. Před hraním se Přémy ze slušnosti ptám, jestli si můžu pučit jeho apec. On si mě vezme stranou a tlumeně mi zaskřípe do ucha: „na takový pičoviny vole už se mě nikdy neptej… sme snad jedna rodina vole“. Amen.

Škoda, že nestíháme hlubší debaty, který určitě po koncertě následovaly. Musíme nasedat a zmizet. Bereme to totiž přes Prahe, kde na nás čeká štěně a GY!BE, teda aspoň na někoho.

Díky všem, co nám dělali žrádlo, bavili se s náma a hlídali nám psa. Sláva vám, temný vládcové.

Žádné komentáře:

Okomentovat